Sie sind auf Seite 1von 2

Aria

Johann Sebastian Bach


BWV 515 Anna Magdalena Bach


3 2 1

                                   
3 5 3 3 3 2 1


           

4 3

                
3 2 3 1
35 2 1 1 1 1 1
3 1 5
5 3 1 3



3 3 1 1 3 2


4 5 2

                 
10

  
        
          
   
3
2 1
1 3 1 1 1
3 3 2


3

1. Sooft ich meine Tabakspfeife,
Mit gutem Knaster angefüllt,
Zur Lust und Zeitvertreib ergreife,
So gibt sie mir ein Trauerbild -
Und füget diese Lehre bei,
Dass ich derselben ähnlich sei.

2. Die Pfeife stammt von Ton und Erde,


Auch ich bin gleichfalls draus gemacht.
Auch ich muss einst zur Erde werden -
Sie fällt und bricht, eh ihr's gedacht,
Mir oftmals in der Hand entzwei,
Mein Schicksal ist auch einerlei.
3. Die Pfeife pflegt man nicht zu färben,
Sie bleibet weiß. Also der Schluss,
Dass ich auch dermaleinst im Sterben
Dem Leibe nach erblassen muss.
Im Grabe wird der Körper auch
So schwarz wie sie nach langem Brauch.

4. Wenn nun die Pfeife angezündet,


So sieht man, wie im Augenblick
Der Rauch in freier Luft verschwindet,
Nichts als die Asche bleibt zurück.
So wird des Menschen Ruhm verzehrt
Und dessen Leib in Staub verkehrt.
5. Wie oft geschieht's nich
Dass, wenn der Stopfer ni
Man pflegt den Finger zu
Dann denk ich, wenn ich m
O, macht die Kohle solche
Wie heiß mag erst die Höl

6. Ich kann bei so gestalte


Mir bei dem Toback jeder
Erbauliche Gedanken ma
Drum schmauch ich voll Z
Zu Land, zu Wasser und z
Mein Pfeifchen stets in An
2
Aria
Johann Sebastian Bach
BWV 515 Anna Magdalena Bach
3 2 1

                         
3 5 3 3 3 2 1 4

       

            

3 2 4 3

  
1 3 2 3 1

      
5 1 1 1 1 1 5


3 1 1

   
5 3 3 3

3 3 1 1 3 2


5 2

               
11

 
 
               
3

 
3 1 1 2 1 1
3 2


3

Kdykoli sáhnu pro dýmčičku Jindy po dýmky zapálení
tabákem pěkně nacpanou spatřím jak v krátku, ve chvíli,
a zadýmám si na chviličku, tabák se v pouhý popel změní,
chmurné mi věci vytanou dým v povětří se rozptýlí.
a napadá mi, jak já sám Tak také lidská sláva, ach,
se té své dýmce podobám: zajde – a z těla zbude prach.

Co že je dýmka? Pouhá hlína! Když, jak při kouření se stává,


A co je člověk? Hlína též! ťapťátko nelze nalézti,
A častokrát mi připomíná, dusá se palcem dýmka žhavá.
když se tak - než se naděješ - Tu myslím při té bolesti:
při pádu na zem rozbíjí, malý-li uhlík takto žhne,
jak ten náš život pomíjí. jak je ve výhni pekelné?
A tak mi dýmka napom
k myšlenkám zbožným,
a proto též je mi tak dra
a proto též si v každý ča
ať jsem, kde jsem, zde n
s chutí a zbožně zadým

Das könnte Ihnen auch gefallen